Loading

Informace o využití souborů cookies a o elektronické evidenci tržebpřijímám

Historie domestikace koček

 

Kočka domácí (Felis catus) je vývinem jedna z nejmladších z kočkovitých šelem
Kočkovité šelmy se dělí na 3 kategorie :
Panthera/ panteři ( kočky, co umí řvát – lvi, tygři, leopardi, jaguáři)
Acinonyx (jaguár)
Felis (všechny ostatní „malé kočky“)

Avšak klasifikovat je je těžké, zčásti kvůli rozlišování podle fenotypu a morfologie…. Všechny vypadají podobně,například i pro trénované oko expera, je velice těžké odlišit lebku lva a tygra.  Nejnovější  genetické poznatky naznačují, že u kočkovitých šelem je 8 různých rodokmenů, které by mohly pomoct k reklasifikaci v budoucnu.

Společné znaky

Všechny kočky se vyvinuly jako predátor a lovící savec, který má zbystřený zejména sluch, zrak a čich. Anatomické charakteristiky jako kulatá hlava a stavba kostry naznačují, že se všech 37 druhů kočičích šelem vyvinulo ze společného předka žijícího v Asii před 10-12 miliony let. V té době byla obrovská expanse a rozmanitost kočičíc šelem a před 3 miliony let vwlká škála kočičí populace všude kromě Arktidy, Antarktidy a Austrálie. Stoupání a klesání úrovně moře v průběhu milénií pomohly vytvořit podmínky, bay kočkovité šelmy mohly migrovat a obývat jiné geografické lokace ( tam, kde byla hladina moře nízká) a tam, kde byla vysoká, se rozvoj zastavil. Rozšíření koček bylo pravděpodobně jednodušší i pro jejich přirozené vlastnosti – roztahovat se a hledat vlastní teritorium a také potřeba následovat kořist, kterou lovily. Kočkovité šelmy jsou nejvyvinutější masožraví lovci ze všech savců. S výjiimkou lvů, kteří  žijí ve skupině, všechny ostatní divoké kočky si vyvinuly schopnost být samostatné a zajistit si stravu jen pro sebe. Kočky jsou teritoriální, vytváří si vlastní území, kde loví a značkují si své teritorium pachem.  S ostatními kočkami se schází hlavně za účelem páření. Znovu kromě lvů, vzhled samců a samic je velice podobný, i když samci bývají trochu větší.  Mají 5 prsůt na předních tlapách a 4 na zadních.  Prsty jsou chráněny polštářky, což je také dělá tiššími, když loví. Kromě jaguárů mají všechny kočky zatažitelné drápy.U koček se vyvinula velká škála barevnosti srsti – záleží na podmínkách okolní přírody, je to přizpůsobení se, aby nebyly vidět, když loví.

Vývoj a přizpůsobení se kočky domácí

Žití kočeka lidí pohromadě je evidentní z fosílií z lidskýc obydlí z dávných dob, i když to nejspíš byly ještě kočky divoké.  Vývoj opravdové domestikace ( nebo možná přesněji „krocení“ koček) se dřív věřilo, že je záležitost ze starého Egypta, zhruba před 3600 let. Lebky koček nalezeny v egyptských pohřebištích byly identifikovány jako Felis silvestris lybica  (kočka plavá) a toto je divoká kočka žijící v Asii a Severní Africe a je považována za přímého předchůdce dnešní kočky domácí.  Avšak, z posledních výzkumů vyplývá, že domestikace koček proběhla spíše už před 10 000 let nebo ještě dřív, na Středním Východě nebo v oblasti Úrodného půlměsíce.. Nejstarší důkazy o domestikaci pocházejí z Kypru, kde byla nalezena kočka pohřbena se svým majitelem, zhruba před 9500 lety a předpokládá se, že domestikace začala někdy tehdy, protože na Kypru nebyly žádné domorodé kočky.  

Žití poblíž lidí

První evidence lidských skladů obilí pochází z Izraele, zhruba před 10 000 lety a je známo, že vývoj sýpek způsobil narůst populace myší.  Tento zvýšený výskyt hlodavců přilákal divoké kočky do blízké přítomnosti lidí a to vedlo  k následnému krocení a  zkrocení . U koček,  které víc tolerovaly lidi, byla větší pravděpodobnost, že by přišly poblíž  obydlí a tento vlastní výběr ulehčil procesu krocení a domestikace. Archeologická evidence naznačuje, že kočky byly běžně k nalezení v asociaci s lidskými obydlí v oblasti Úrodného půlměsíce ( Izrael a země okolo), zhruba před by 3700 lety a staly se oficiálním božstvem ( ve formě bohyně Bastet) , zhruba 2900 let zpátky. Velké množství koček bylo obětováno Bastet a mumifikováno, což znamená, že Egyptaňé aktivně kočky chovali.Zhruba před 2000 lety se kočky rozšířily po celé Evropě.

Moderní kočky

Genetická analýza domcí kočka ukázala, že je skoro identická s DNA kočky plavé, dokazujíc, že právě tento druh pomohl rozmachu našich domácích koček.  Kočka plavá přežívá dodnes a je samotářský noční lovec, který vypadá jako domácí mourovatá kočka, ale trošku světlejší ( víc jako písek) srst. Jednotlivci jsou dobře rozptýlení po celé savaně, s velkými teritorii, kvůli řídkému výskytu hlodavců.Kritéria, která definují odlišnost druhů zvířete nejsou až tak rigidní. Všeobecně se zvířata nemohou mezi sebou množit v přírodních podmínkách. V umělých podmínkách to možé je, třeba lev a tygr, ale potomek je pak většinou neplodný. Avšak, díky podobnosti kočky domácí a kočky plavé, pořád zůstává možnost mezidruhového množení, i za přírodních podmínek a potomci jsou plodní. V některých oblastech toto způsobilo zznačné problémykřížení potulných koček s divokými kočkami, což vedlo ke snížení počtu čistokrevných koček ( například Skotsko a Maďarsko)Domácí kkočku poprvé klasifikoval jako Felis Catus v roce 1758 Carolus Linnaeus a i když se toto pojménování stále používá, podle posledních výzkumů by to měl být spíše poddruh divoké kočky Felis silvestris catus – a někteří tento termín opravdu používají.

Domestikace koček

Felis catus jako druh vznikl žitím divokých koček s lidmi. Ačkoli, nemělo by to být bráno jako domestikace jako taková, jako třeba u psů. Kočky totiž neprošly žádnou dramatickou změnou a jejich chování je pořád podobné tomu, kdy byly divoké. Jsou stále perfektně schopné přežít v přírodě a vskutku mnohé se k divokému životu vrátí.
   2 hlavní teorie týkající se domestikace koček jsou že buď  původní kočky plavé byly zkroceny záměrně a vybrány pro přátelskost, nebo je prostě lidé tolerovali a postupně  se odklonily od svých divokých předků přírodním výběrem a přizpůsobením se na lov havěti v okolí lidských obydlí.  Druhá možnost je pravděpodobnější, minimálně v prvotních fázích krocení, třeba taková fretka nebo pes by byli mnohem efektivnější a výhodnější, kdyby záměr lidí byl zbavení se havěti.  Ať tak, či tak, některé kočičí vlastnosti, včetně jejich malé velikosti, společenskosti, řeči těla, zálibě v hraní, vysoké inteligenci a možná jejich vrozená tendence mezi všemi malými kočkovitými šelmami, ke zkrocení, mohly přispět k jejich domestikaci.  

U většiny ostatních domácích zvířat je prospěch pro člověka mnohem jasnější a přímější, a všeobecně ( kromě koček) domácí zvířata pochází ze stád nebo tlup, kde člověk přejal funkci vedoucího člena.  To samé se ale o kočkách říct nedá. Stručně řečeno, většina koček není opravdu domestikovaná-  tohle je prostě chov, péče a množení jsou plně v moci člověka, vytvářejíc izolovanou populaci. Toto je však aplikovatelné pouze na domácí mazlíčky, kteří tvoří jen malý zlomek kočičí populace.  Nepochybně, jedno z hlavmních lákadel na vlatnictví kočkyj e že i když je krotká, stále má některé vlastnosti divokých koček. Dnešní domácí kočky si udržují některé znaky od svých předků, kteří žili v poušti, například schopnost přežít s velmi malým množstvím přijaté vody, mají velice koncentrovanou moč ( víc než psi) a suchou stolici, což také minimalizuje ztráty vody. Také tolerují exdtrémní teploty. Nevykazují známky nepohodlí až do 52°C, zatímco člověk už při 44,5 °C. Také se jim během 24 hodin moc nemění teplota těla, protože jsou aktivní ve dne, i v noci.